HOUPAVÁ POHÁDKA
V tónech jarních bdělých vod
lidská srdce nacházejí
onen slastný němý doprovod
fanfár, jež ti hrejí
Když léto vychladne s poslední tůňkou na řece
trpká duše nevnímá a tělu chce se spát,
byl bych věru rád, ale přesto přece
cítím nesplněnou touhu milovat
Otevírajíce sladké brány snění
truchlíce sebou v sobě sami uvěznění
a za nimi jak malíř s deštníkem vybarvil se
podzim A uklonil se
Jen on sám a pouhopouhý
a já cítím nesplněné touhy
Však bolest to není, ba ani hlad
já zkrátka jsem jen toužil milovat
Ne, to není ohnivý mužík co lepí se ti na kabát
to jen slunko podzimní ještě trochu pálí
V dobách, kdy cizí je i kamarád
a rozum prchá, mizí v dáli
Ach ano, ty stromy
perou se o zázrak co každičký den
a my jen dál bijem hlavou o dna sklenic
s harmonií, která páchne
jako kniha o nebeské harmonii duše,
kterou tajně čteme a ukrýváme
v šuplíku kancelářského stolu.
Až pojednou osud sám
pohltí tě svými falešnými trumfy,
ty nevzdorujíc odhodlán odevzdat se podzimu
pokusíš se utéct a budeš
potichu věřit, že rychlé a prudké emoce
přemohou škůdce v našich hlavách,
-už dávno zneužívá jejich rozum.
Tam, kde civilizace
páchla na každým
kroku,
voněly kanalizace
na každým
rohu
Toulavá zvířátka postižená rozumem
zbloudilá nicotou v pojmech číselných
nevinná telátka v citech těžko čitelných
Houpavá pohádka neslyšných zvonů Sen
bezduchých
A my jen dál bijem hlavou o dna sklenic…